Vedle hrobů bojovníků v plné zbroji, odkrýváme hroby jen s průměrnou výbavou, ale také hroby zcela chudé s minimem milodarů nebo zcela bez nich. Své zesnulé pohřbívali v natažené poloze na zádech, s rukama podél těla, hlavou k severu. Na rozdíl od předchozí doby halštatské nebyly hroby kryty mohylami, proto označení plochá pohřebiště. Postupem doby však převládlo nad kostrovým pohřbíváním spalování zesnulých a kremace se stala načas jedinou formou pohřebního ritu. Ovšem z pozdní doby laténské (průběh 1. století př. n. l.) neznáme pohřby vůbec, a to z celé Kelty obsazené střední Evropy. To nepochybně souvisí s jejich věrskými představami, v jejichž důsledku docházelo ke zjednodušování pohřebního ritu.
Prostředníkem mezi světem lidí a bohy byli kněží – druidové. V Caesarových „Zápiscích o válce galské“ je uvedeno, že v Gallii (v zemi Keltů) jsou pouze dva stavy, které něco znamenají; jezdci (významní bojovníci) a druidové. Role druidů však byla mnohem širší. Vedle nezbytných rituálů prováděli astronomická pozorování, byli ochránci tradic a práva.
Kulturní úroveň života Keltů odráží vysoká úroveň estetického cítění a je patrná nejen ze šperků a honosných předmětů obecně, ale z předmětů každodenní potřeby. Původní geometrický styl pozdního halštatu, na který estetický projev Keltů navázal, se pod vlivem řeckého a etruského umění přeměnil v originální a nezaměnitelný výraz, využívající ornamentálních a od 3. století především plastických prvků, mezi nimiž nechybí jak zoomorfní, tak antropomorfní předlohy.
07.06.2025 / David Dvorsky